2. krok – POSLOUCHÁME
Teď přejděme ke svému sluchu. Zavřete oči. Musíte být uvolnění a klidní. Zaposlouchávejte se. Zpočátku můžete opakovat „tady a teď! Slyším šum dopravy za okny, … sousedy za stěnou… kroky na chodbě…“
Potom se ponořte do světa zvuků, snažte se u žádného nezastavovat, vnímat je jako směsici zvuků. Vnímejte zvukové pole, v němž jste ponořeni. Nehodnoťte a necharakterizujte jednotlivé zvuky, prostě buďte „jedním“ uchem, čistým příjemcem zvuků.
Já nevím, co můžete slyšet ve své konkrétní situaci, ale pokud se k vašemu sluchu nenesou nějaké určité zvuky, uslyšíte ticho, vždyť i ticho má svůj zvuk. Ticho má něhu, klid, nekonečno. Kromě toho vždy můžete slyšet své srdce, dech, šustot šatů…
Pokud dokážete naslouchat jen sami sobě, nebudete mít pocit, že potřebujete něco slyšet. Jen váš intelekt, trpící kategoričností a necitlivostí, vám může napovídat, že už jste všechno slyšeli, víc už nic poslouchat nemusíte a je třeba jít dál.
Nikdy jste se neptali svého intelektu, proč pořád tak spěchá?
Ani vám neodpoví, protože to neví. Sám je prázdný, nic v něm není, kromě vědění, představ, zákonů, norem, které jsou výsledkem naší hodnotící činnosti, všechno je to prach, iluze, mořská pěna. Intelekt (hodnotitel, rozum) se snaží kompenzovat vnitřní pustotu objemem vnějších vztahů, stálou honbou za nimi. Žene se do prázdna.
Pokud budete sluchem pro sebe, stále budete slyšet. Dokonce vám bude příjemné, pokud kolem bude málo zvuků, jinak se můžete brzy unavit. Obyčejně se neunavíme hlukem, protože ne všechno posloucháme.
Jednoduše se naučte poslouchat obklopující svět. Stále jsou kolem nás nějaké zvuky, to je skutečnost. I ona je reálnější než ta, co vytváří naše strachy, fantazie a iluze o životě i kralujících zákonech.
[tip]Vy jistě dobře víte, jak dokáží uklidnit monotónní zvuky deště nebo něžná tichá melodie – to proto, že se právě nacházíte tady a teď a nerozptylují vás žádné myšlenky.[/tip]
- krok – POCITOVOST
Poté, co jste se naučili poslouchat, se dostáváme ke třetímu, nejdůležitějšímu způsobu přijímání okolního světa – k tělesným pocitům (dotykovým a pohybovým).
Opět zavřete oči a pokuste se uvědomit si vlastní tělo. Pokud sedíte v křesle, uvědomíte si,
jak se váš zadeček tiskne do měkkého sedáku, zády vnímáte opěradlo křesla, můžete cítit napětí šíje, pokud máte ruce opřené o područky, velmi dobře je cítíte. Možná že máte ruce složené, pak cítíte ruku na ruce. Možná máte nohy překříženy a cítíte jednu nohu na druhé. Možná cítíte, jak se vaše nohy opírají o podlahu a z okna vane větřík. Cítíte teplo nebo chlad, tíhu či lehkost, uvolnění, měkkost, tvrdost, tvar, konzistenci atd. To jsou všechno naprosto reálné pocity – vnímání reality.
Tady také bývá typická chyba. Pokud si říkáte tady a teď cítím opěradlo židle, područku, zemi…tak je to chyba.
Nemůžete cítit to, co se nachází vně, o venkovním prostředí jen víte, znáte ho ze zkušenosti, ale necítíte ho. Víte, že je to stůl, židle, podlaha… Ale cítíte jen své pocity. Vy necítíte opěradlo, ale to, že vás tlačí do zad, stejně tak područku – jen cítíte tlak do ruky, cítíte, že se vaše ruka něčeho drží. Stejně tak necítíte vítr, cítíte chlad, mrazení nebo něco podobného, ale ne vítr.
Je důležité pochopit, že pociťujete sebe, vlastní pocity (teplotu, bolest, tlak atd.)……., ale ne nějaké vnější předměty. Proto prosím, abyste zavřeli oči. Také je třeba zbavit se vizuálních obrazů vlastních představ. Není třeba, abyste si představovali, co cítíte, jednoduše to vnímejte. To je vše. Staňte se jedním vjemem//pocitem.
- krok – SPOJUJEME VŠECHNO DOHROMADY.
Když jsme se naučili vidět, slyšet a pociťovat (vnímat), přejděme ke kombinacím. Nejprve se rozhlížejte a ponořujte do světa zvuků, které vás obklopují. Usilujte o propojení a plného vnímání viděných objektů a slyšených zvuků.
Nyní spojte zrakové vjemy a vnímání svého těla. Je třeba zahledět se a zaposlouchat se. Nestřídejte jeden druh vnímání, ale snažte se o oba pocity najednou!
A nakonec – zavřete oči, vnímejte/pociťujte a poslouchejte.
Když se vám podařilo spojit jednotlivé páry, pokuste se najednou vidět, slyšet a vnímat//cítit. Vím, že to není jednoduché, ale pokud se vám to podaří jednou, pak už to bude snadné. Oddejte se vlastnímu sebepřijetí a ponoříte se do světa skutečného, reálného, a proto existenčně cenného.
Někomu se může zdát, že se jedná o meditaci, ale tak to není.
Je to pouze naprosté přijímání
momentálního dění v čase.
Jistě jste často pozorovali děti, jak sledují, poslouchají, cosi cítí a pozpěvují si pod nos. Žertem takové pozpěvování nazýváme „písní domorodce“ – co vidím, o tom zpívám. Pokud to chceme hodnotit, je to přece nejpřirozenější prožívání, přijímání, naprosto normální psychická činnost.
Zkuste to sami a pochopíte, za prvé – jak to není snadné, za druhé – nakolik je to příjemné a 
efektivní. To je cesta z okovů myšlení a rozumového poznání do světa reálných vztahů mezi vámi a okolním světem. Zbavuje vás to od povinností, zátěže a zbytečného spěchu, výsledkem je navození pocitu klidu a hluboké spokojenosti. Budete se cítit volnější a svobodnější. Splynete v přirozeném spojení se světem. Snažte se být v takovém stavu častěji i déle – přinese vám to emocionální pohodu, naučíte se efektivně odpočívat a žít přítomností – tady a teď.
- krok – VIDĚT KRÁSU.
Když jsme se naučili být tady a teď, pokusme se dostat z této unikátní metody maximum možného. Jak rád říkal Salvator Dali – Nebojte se usilovat o dokonalost, stejně jí nedosáhnete!
Vidět krásu teď pro vás nebude těžké. Poslouží vám k tomu jakákoliv věc, ale nejlépe bude zajít do lesa. Projděte se parkem. Podívejte se, jak sluneční paprsky prostupují obrysy listů, projděte se dlouhými stinnými alejemi, zahleďte se na nebe, na hladinu tichého jezera, na procházející lidi a na jejich děti. Kochejte se přírodou, těšte se z neopakovatelných odstínů přírodních barev, čistoty nebe a neuvěřitelné dokonalosti každé částečky v našem obrovském prostoru. „Postůj, okamžiku, jsi překrásný!“
Jednoduše se dívejte a pozorujte. Nechte na sebe vše kolem působit – a myšlenky o budoucím či minulém odložte na potom. Staňte se tichým vnímatelem.
[note] Nepozorujte, nehodnoťte, radujte se přirozenosti kolem sebe. Uvědomte si věčnost vesmíru. Jak je samostatný a na nás naprosto nezávislý. Byl před námi, bude i po nás, my se jen necháme pronikat jeho velkolepostí. Jsme jeho hosté.[/note]
Znáte přece pěknou ruskou pohádku o Mrazíkovi? Mrazík v ní symbolizuje svět kolem nás. A co vidíme? Nastěnka je k Mrazíkovi milá a přívětivá, když se stala jeho nedobrovolným hostem, byla obdarována. A její nevlastní sestra – chtivá, hrubá, lakomá. Výsledek je znám předem, i všem vám.
Máme možnost volby. Neodsuzujte svět, ale přijměte ho a radujte se z krás kolem sebe. Je to tak jednoduché! Vyjděte a dívejte se, dívejte se a poslouchejte, poslouchejte a vnímejte. Více netřeba. Ruština má zajímavé slovo „umirotvorennosť“ – zaposlouchejte se – u-miro-tvorenie.
Nakonec není ani třeba za krásou chodit do přírody, můžeme vnímat krásu tvořenou lidskýma rukama.
Vyberte si obraz, který se vám líbí. Nejprve vnímejte celek. Pak pozorujte barvy a světlo. Pohrajte si se světlem a stínem, s barvami. Pohrajte si s nimi, s modrou, šedou, bílo zelenou, spolu i jednotlivě. Sledujte odstíny barev, barevné skvrny. Pak sledujte tvary – linie, jejich prostorovou kompozici. Pokud má obraz perspektivu, zkuste uhádnout, jak vzniká trojrozměrnost, jak se vzdalují objekty zobrazené na ploše s ostatními. Očima propátrejte vzdalující se plány – jeden po druhém. Sledujte „prázdno“ mezi objekty. Naučíte se koncentrovat svou pozornost nejprve na figurách, potom na ploše a naopak, vnímejte jejich vzájemnosti.
Eva Zahradníková
Nakonec struktura plátna a technika malby. Sledujte, jak jsou voleny a kladeny barvy, jak se odráží světlo, jaký je povrch obrazu. Teď sledujte hru světel a stínů – to bývá vrchol umění mistrů! Znovu vnímejte obraz jako celek. Teď bude váš vjem hlubší a plátno se vám bude zdát známé, jako byste ho znali odedávna.
- krok – POSLOUCHÁME HUDBU.
Podíváme se na skryté možnosti v naší schopnosti poslouchat. Ne slyšet, ale poslouchat (naslouchat). Obyčejně slyšíme, ale neumíme naslouchat, jsme pohrouženi do vlastních myšlenek a vzdalujeme se od reality. Tak to dál nejde.
Zaposlouchejte se do jakékoliv melodie. Mnozí lidé se mylně domnívají, že nemají hudební sluch, jsou tupí jak poleno atd. Ale ve většině případů je to omyl. Ztrátou sluchu trpí jeden ze sta. Ale protože neumíme naslouchat, můžeme mít problémy s přijímáním hudby, může nás tísnit, rozčilovat, navozovat pocit chaosu, kakofonie.
Vyberte si takovou hudbu, která vám nebude nepříjemná, poslouchejte znovu a znovu, pokuste se do hudby vcítit. Jak to můžeme udělat? Buďte tady a teď, sledujte své počitky, to, jak jeden zvuk přechází v jiný anebo ho doplňuje, jak se přelévají, kloužou, zvedají se. Sledujte je klidně a nenuceně. Pocítíte pohyb. Ucítíte základní rytmus, ať se na chvíli stane vaším rytmem. Teď vnímejte základní melodii, může se několikrát vracet, často různě variovaná. Poslouchejte zvuky, které melodii doprovázejí a podporují ji, akcentují ji. Ponořte se do hudby, pociťujte, jak do vás vstupuje, jak se stává vámi. Toto prociťování vám přinese radost, hudba pro vás obživne.
- krok – VNÍMÁME TĚLO.
Pokud se vám už vedlejší zvuky zdají běžné a samozřejmé, to už je na čase, abyste se naučili vnímat své tělo.
[warning]Dnešní člověk vypadá spíše jako bez života, jako nějaký mechanismus, zvedá se, aniž by cítil pohyb, mluví, aniž by si uvědomoval řeč, žije a ani si to neuvědomuje, přežívá, aniž by prožíval pocity štěstí. Je schopen soustředit se jen na svoje bolístky, na další „bebina“, ale sám sebe nevnímá. [/warning]
Pokusme se to napravit. Za tím účelem koncentrujte svoji schopnost „tady a teď“s uměním uvolnit se z tenze.
Zavřete oči, staňte se svým fyzickým vjemem, napněte se. Pozorujte, jak se naplnily silou všechny vaše svaly, vnímejte celé tělo, až po prsty sevřené v pěsti. Nyní se uvolněte a sledujte své tělo.
Využijte k tomu svůj „vnitřní zrak“, vnímejte všechny své fyzické pocity.
Pozor! Základní typická chyba je vizualizace. Člověk se nesoustředí na vlastní pocity, ale začne si sám sebe představovat, své tělo, své pocity. To je něco jiného, i když pochopit rozdíl není tak snadné. Jako by se člověk na sebe díval ze strany, jako by se sám viděl. Ale přece není možné vidět se zavřenýma očima – to je iluze, představa! Se zavřenýma očima si můžeme jen představovat anebo pociťovat.
Popíšeme si své fyzické pocity na příkladě ruky. Zavřete oči a pociťujte svoji ruku. Můžete cítit, jak máte položeny prsty? Většina řekne – ano, ale to je prakticky nemožné. Jak leží prsty, to můžeme jen vidět, ale vy máte cítit. Můžete pocítit každý svůj prst, pokud se vám to nepodaří, zahýbejte jimi a soustřeďte se na následovné pocity. Můžete pocítit pulsaci i tenzi, teplotu, lehkost. Chvění, slabost, měkkost (uvnitř prstů) atd.
Je důležité, abyste pociťovali, nikoliv si to vše představovali, vždyť můžete pochopit, že je vám chladno anebo volně, ale to musí být pouze pocity, nikoliv bezprostřední poznání něčeho.
Současní lidé trpí totální anestezií, necitlivostí, a proto, dokonce i při náhlém pohybu, se vám skutečně nepodaří cítit každou jeho část. Když se vám nepodařilo pocítit pravé koleno, zahýbejte jím a soustřeďte se při tom na vznikající pocity. Ty pocity mohou být fantonové, cosi neurčitého, nejasného, něco vzdáleného. Ale to je pořád lepší, než si to koleno představovat jako oraz v barvách. Hlavní není vnější efekt, ale přiblížení se k realitě.
Naše představy vždy usilují nahradit realitu, ale všechno má své místo. Realita – je reálná, představa zůstane představou.
Dnešní člověk často trpí tím, že tento rozdíl nevnímá. A to, co se mu zdá, vydává za realitu, a realita mu prostě protéká mezi prsty, bez povšimnutí, bez prožitků.
To mívá nepříjemné následky, z větší míry si představujeme to, co nás děsí, musíme být ve střehu – to je projev pudu sebezáchovy. Člověk má tuto schopnost nadmíru vyvinutou a má strach, stále přítomnou nemotivovanou obavu. Copak to je nám zapotřebí? Určitě ne. Proto se naučme oddělovat zrna od plev. Představy jsou představami, REALITA JE REALITOU!
Umění být „tady a teď“ vám pomůže sledovat, uhlídat své pocity a napětí.Po nepříjemném rozhovoru, nebo když vystoupíte z přeplněné tramvaje v sobě určitě cítíte množství napětí. To vám umožní pochopit příčinu vnitřního diskomfortu, můžete se ho zbavit pouhým uvolněním.
Upažte, napněte skupinu svalů, ve které cítíte v napětí a potom ji uvolněte, hluboko se nadechněte a opět se vraťte k pocitům.
Ucítíte, že napětí povolilo, anebo úplně zmizelo. Pokud ne, opakujte proceduru, až pocítíte úplné uvolnění a vymizení spasmu. Pocítíte, že současně s tím se mění i vaše nálada. A co může být lepší po nepříjemném rozhovoru anebo po cestě v přecpané tramvaji?
Od antických Řeků se traduje, že pohyb znamená život. Ale věnujeme pozornost svému pohybu, máme vůbec vědomí o tom, čím vůbec pohybujeme?
Navlečeni do několika vrstev oděvů, zachumlaní, hlavu svěšenou – tak jdeme životem. Cítíte, co je to pohyb? Ruce zvlášť, nohy zvlášť. Věnujeme jim pozornost, až na sebe po celém dni upozorní bolestí.
Vyjděte ven, ucítíte chladivý větřík dotýkající se vašich tváří, teplo slunečních paprsků. Teď věnujte pozornost každému svému kroku, spojení šlapky se zemí, nerovnost země pod nohama, kolébání těla při přenášení váhy z nohy na nohu, pociťujte synchronizovaný pohyb rukou, i když je jen nepatrný, uvědomte si držení hlavy a zad. Na držení hlavy závisí vaše vnitřní i vnější napětí. Někteří lidé jako by neuměli chodit pomalu, ale nepohání je žádný motor, to jim vnucuje vnitřní napětí, neklid a strach, jako by ho chtěli tou rychlou chůzí setřást. Při tom udělají množství nepotřebných pohybů – upravují si účes, pokrývku hlavy, zvedají a spouštějí ramena, škubou sebou, bez příčiny, nervózně (ostře a napjatě) kývou hlavou ze strany na stranu. Jako by cosi drželi v rukách, překládají ten imaginární předmět z ruky do ruky. Dýchají povrchně a rychle.
Pokuste se sledovat všechny své pohyby. Pokuste se odhalit jejich příčinu, nesledujte pouze vnější projevy, ale vnitřní napětí, které vás nutí k takovému chování, že se mu podvolujete. Nehledejte přímé odpovědi, prostě si uvědomujte, co děláte a k čemu to je, co vás k takovému pohybu nutí.
Váš oděv, taška v ruce – to všechno vám dává pocity uvědomování si sami sebe, svého těla v přítomnosti. Vítr, slunce, déšť – to je také přítomnost! Špatné počasí je reálnější než naše představy i obavy. Učte se žít přítomnými okamžiky, ne tím, co si představujete – posílí vás to, osvojíte si způsob, jak se spoléhat sám na sebe.
Žijte přítomností a zbavte se pocitu ztraceného člověka. Ve světě se nemůžete ztratit, můžete se ztratit ve svých představách, sami v sobě, a to je skutečně strašné. Svět může postrašit jen ty, kdo si nevěří, věřte – nevíra v sebe pramení z neschopnosti prožít každý okamžik současnosti.
Odnaučili jsme se pociťovat realitu, prožívat ji, teď trpíme za to obavami a psychickým napětím. Zapamatujte si: bez„tady a teď“ ničeho nedosáhneme.
Buďte tedy za každých okolností „tady a teď“, abyste se netrápili něčím, co za to nestojí. Realita, skutečnost je mnohem jednodušší, než si připouštíme. Ponechte výsadní právo géniům, aby o ní filozofovali.
Pověst o Diogenovi, který seděl v sudu na břehu, je pověstí o člověku, který našel klid (mír) sám v sobě. Vypráví se, že Alexandr Makedonský, když velkého filozofa navštívil, mu ve své cézarské moci nabídl, že mu splní každé jeho přání. Diogenes se podíval na césara a poprosil ho, aby poodešel ze slunce a přestal mu stínit. O čem je ta pověst? O skutečné realitě, o přítomnosti. Kdo z těch dvou byl slunce – stínící césar anebo sluneční svit ? Diogenes to správně pochopil.
(Pokračování příště)