Psychologické zásady vnímaní svého těla. Část 1. Tady a teď

Máme dvě vegetativní nervové systémy – sympatickou, odpovědnou za napětí, a parasympatickou, odpovědnou za odpočinek (uvolnění). Největší problém dnešního člověka je v tom, že nemůže od jedné aktivity přecházet do druhé podle svého přání.

Snaží se o to a objevuje pro to nejrůznější cesty – přejídání, alkohol, narkotika atd. Ale pokud se naučíme podle své vůle navodit pocity uvolnění a uklidnění, pak nebudeme potřebovat žádné  „povzbuzovače“.

Ale zpočátku několik poznámek  filozofického charakteru – co je to realita, jistota (pravda).

židleJe to jednoduché. Nebudeme se všímat toho, co nás obklopuje a zaměříme svůj zrak třeba jen  na stůl. Stůl je objektivní realita. Můžeme ho hmatat, dělat na něm různé činnosti anebo se ho vůbec nevšímat. Stůl prostě existuje, je, to je jistota.

Ale člověk, který se na stůl dívá, nevidí pouze stůl. Hned ho začne hodnotit. Srovnává ho s jinými stoly, které viděl, se svými zkušenostmi, event. s plány do budoucna – koupit nový stůl. Proto může říci – je to velmi starý a opotřebovaný stůl, takový nepotřebuji.  Milovník starožitností se naopak potěší a označí ten stůl za zajímavý exemplář. Milovník dřeva se zaměří na strukturu dřeva a uměleckou řezbu a označí stůl za unikát.

 

Tedy – stůl jako podstatné jméno je jistota (fakt, pravda).

Ale jakmile různí lidé začali k tomu podstatnému jménu doplňovat různá přídavná jména, (starý, zajímavý, unikátní), to po té jistotě nezůstala ani stopa. Stůl  najednou přestal být stolem, stal se tím, co jeden oceňuje, druhý nepotřebuje a pro třetího je to velmi zajímavý objekt.

To znamená, že každý člověk si udělal o stole své mínění a pokud řekne: „To je překrásný stůl!“  A další s nadšením dodá – „To je úžasný stůl“, jistota padla. Zůstala pouze četná mínění.

Můžeme udělat první závěr – jistota/pravda se označuje podstatným jménem – dům, řeka, strom, pes – to jsou skutečnosti (realita, pravdy). Začneme-li hodnotit – zůstává mínění, názor.

To, co se jednomu člověku bude zdát bezvadné, druhý označí za špatné.

Druhý závěrpravda/jistota to je základní význam slova, pojmenování existence něčeho, bez hodnocení.

A nyní to nejdůležitější a zajímavé. Všichni známe takový výrok – ten člověk žije v pravdě/ na jistotu. Tak se obyčejně označují velmi moudří lidé.

Takže naším úkolem je naučit se právě tomu – asi za 10-15 dní.

Co si máme představit pod slovem jistota (pravda, realita), jsme už řekli. Je to  všechno to, co nás obklopuje, jsou to názvy věcí, zvířat a lidí (podstatná jména), to, co jednoduše existuje tady, teď. Teď nám zbývá naučit se rozumět tomu, co znamená žít v pravdě, v realitě, na jistotu.

позор!

 

Uvažujme!

 

Dítě se stále pohybuje v realitě, jistotě.  Stále žije pouze zde a teď, žije existujícími přítomnými chvílemi – naplno se ponoří do hry, docela zapomene na čas, nikam nespěchá, ničím se netrápí. Najednou může putovat pouští, vychutnávat každý moment fantastického zážitku, aniž by přemýšlelo o starostech a povinnostech do té chvíle, pokud se samy nepřihlásí.

Dospělý člověk postupuje jinak.  Předem se připravuje na nepříjemnosti. Může se rozčílit nebo zklamat daleko před tím, než se něco skutečně nepříjemného stane. A pokud se ve skutečnosti nic tak hrozného nepřihodí, stejně se rozzlobí – pro všechny případy.

Ve své paměti uchováváme mnoho negativních vzpomínek –  různé obavy, chyby, nějaká zklamání, nepříjemnosti, kdysi se vyskytující  komplikace a problémy.

očekavání nepřijemností

Když jsme to prožili jednou, očekáváme něco podobného i za jiných okolností. Nejhorší na tom je právě to očekávání nepříjemností už předem, protože to nám vždy změní náladu.

[tip]Přítomnost člověka se vytrácí mezi minulostí a budoucností.

Ve skutečnosti to minulé už bylo, je pryč – a to budoucí, ke kterému se tak upínáme, ještě není. Je přece pouze tato přítomnost, okamžiky, které právě žijeme. Přítomnost je právě teď![/tip]

 

Kvůli svým špatným zkušenostem z minulosti neumíme se těšit z přítomného. A přitom to minulé dokáže zkazit nejen přítomné, ale i budoucí prožívání. Vždyť to budoucí se právě rodí z přítomného, ale to jsme si zkazili minulým! A protože se obáváme toho, co teprve nastane, kazíme si vlastně kvalitu přítomného života. A tak žijeme kdesi – ne zde, ne teď.

Ale všechny tyto obavy o budoucnost (a strach to je vždy předpověď budoucího, jen jsme se pokusili pomyslet na budoucnost, už se polekáme a nastane panika) nejsou ničím jiným než „fantazií“, představou, výmyslem.

 

Ale existuje jeden paradox – pokud se nezahledíme do budoucnosti a netrápíme se minulým, žijeme tady a teď, tak nepocítíme obavu a emocionální diskomfort.

Abychom se rozčílili a rozkolísali se, musíme vypadnout z „tady a teď“, to znamená přejít do minulosti nebo budoucnosti – myslet na to špatné – tehdy se strach stane možným. Proto, abychom nepociťovali už předem obavy z nastávajícího, je nutné naučit se žít přítomným okamžikem.

 

Člověk se rád zahledí do budoucnosti. I když ho představa budoucnosti zklame, nezdá se mu dobrá, je schopen nechat se představou něčeho velikolepého unášet, aniž by se soustředil na přítomnost, na to, co prožívá právě teď.

V podstatě to vše pramení ze stálé patologické nespokojenosti sám se sebou. Jsme přesvědčeni, že v budoucnu to bude lepší, projeví se jen to dobré v nás. Zdá se nám, že když se naše představy splní, všechno bude jinak, že teď to teprve všem ukážeme, ještě o nás všichni uslyší! No všechno je to pouze pustá fantazie!

minulost, přitomnost, budoucnost Přání a tužby po lepší budoucnosti se stávají pouhou fantazií  – pokud totiž nejsme spokojeni se sebou v přítomnosti, bude tomu tak i v budoucnu, sama budoucnost nám nepomůže! 

 

Budoucnost se naplno tvoří v přítomnosti! Jaká je přítomnost, taková bude i budoucnost, znamená to, že jací jsme nyní, od toho se odvíjí i to budoucí. Pokud jsme nespokojení, rozčílení, roztržití, stresoví… takovými budeme i zítra (pokud ne ještě horšími).

Pokud jsme silní, věříme si, pociťujeme spokojenost – takoví budeme i příště, proto bez nadsázky – všechno budoucí je ukryto v přítomné chvíli. Proto je naším základním úkolem – cítit vše pozitivní v současnosti, žít přítomným okamžikem.

 

Ale co znamená žít přítomným okamžikem?

Žít přítomností – znamená vidět realitu!

Umět vidět velkou jednoduchost existence našeho složitého světa, vidět pravdu, vidět podstatná jména bez těch přídavných, VIDĚT SVĚT, aniž bychom ho HODNOTILI – to znamená žít přítomností.

Jak toho dosáhnout? Prostě! O ničem nepřemýšlej, prostě se dívej, poslouchej a prožívej!

A jak na to? To vám chci dnes vysvětlit.

Víme ovšem dobře  – nepřemýšlet nelze, náš mozek je stále něčím zaujat, stále pracuje. Proto je hloupé člověku radit, aby o svých problémech nepřemýšlel. To prostě nejde!

Je však taková cesta oklikou – můžeme zaměnit myšlenky za pocity. To je víc než rovnocenná náhrada. Ta záměna nás nejen osvobodí od trudomyslnosti, ale navíc nám přinese nezbytný pocit uspokojení a ochrany.

Pocítit – znamená způsob přijímat život takovým, jaký je. A pokud se neprotivíme světu, věříme mu, budeme pociťovat jeho ochranu. Ten, kdo je neustále nespokojen, je fakticky zajatcem obav, protože nepřijímá svět kolem sebe takový jaký je, necítí se v něm dobře, doma.

Zpočátku se vyzbrojte trpělivostí. To, co budete dělat, se vám možná bude zdát snadné, ale ta prostota je zavádějící. Za ní se skrývá mnoho úsilí.

Zařiďte se tak, abyste se cítili pohodlně a snažte se, aby vás nikdo nerušil, nejlépe bude, budete-li v místnosti sami, a hezky se uvolněte.

  1. krokDÍVÁM SE.

 

Nyní se jednoduše rozhlížejte kolem sebe. Předměty kolem sebe pojmenovávejte. Každé nové pojmenování provázejte souslovím – tady a teď.

Například. – Tady a teď vidím stůl. Tady a teď vidím okno…Pojmenovávejte zásadně pouze to, na co se právě díváte, nikoliv to, o čem víte, že také v pokoji je. To by byla  chyba! Ve světě se beztak najde dost těch, kteří vás chtějí ošidit, tak ještě nešiďte sami sebe.  Buďte k sobě pozorní. Přesně plňte zadání – na co se dívám, to pojmenovávám. Dělejte to cvičení beze spěchu.

místnost

Netrapte se, pokud nebudete umět předmět správně pojmenovat, úkol spočívá v tom, označovat slovem právě momentální zrakový vjem. Musíte se přesvědčovat o vlastní schopnosti svobodně a bez nucení přijímat vše, co vás obklopuje, ostatní vás nezajímá.

 

Nyní vás chci upozornit na zásadní chybu. Nesmíte hodnotit!

 

Když si řeknete, že právě tady a teď vidíte starý opotřebovaný stůl… děláte chybu!

Řeknete-li opotřebovaný, tak se ve vašem vědomí dostanete do minulosti a už nejste „tady a teď“. Začnete přemýšlet o tom, kdo ho tak poničil, o tom, že ho budete muset opravit anebo koupit nový.

Je třeba souhlasit, že pro dnešního člověka to není snadné cvičení. Stále jen hodnotíme, srovnáváme. A tím trpíme – myslíme, to nemá být tak, ale tak…tak se rodí stálý pocit nespokojenosti.

Učte se dívat na svět kolem sebe jaký je, vždyť ho sami stejně nepředěláte! Hodnocením si jen kazíte náladu.

Vždy, když ve vaší výpovědi zazní hodnocení, vždy, když hodnotíte pozorovaný předmět, přestáváte být „tady a teď“.

Ale my se vracíme do „tady a teď“ k našim sledovaným předmětům. Poté, co jste vše kolem sebe pojmenovali, pozorně se zahleďte. Někteří si myslí, že je to otázka tak dvou minut – podívat se na to, co vás obklopuje. Dělají to snadno a rychle a potom skončí. Ale to není otázka několika minut, ale hodin, pokud dobře rozumíte tomu, co děláte. To může být otázka po celý život, věčnost. Nepřeháním.

Například, nějaké informaci materiály   jste vytiskly a čtete z papíru. Prohlédněte si pozorně ty listy. Nevidíte jen několik listů, ale i písmenka, černou barvu tisku, papír  určitého druhu, jednotlivé strany, okraje, úpravu atd. Je toho v této hrstce listů tak mnoho, že všechno pojmenovat by potřebovalo mnoho času (ne číst, pouze pojmenovávat a pouze vidět). Když se podíváte na nějaký dřevěný předmět, udiví vás, jak je hezký, tajemný, jak neopakovatelný je jeho obraz. Zadívejte se na desku stolu nebo na dřevěné opěradlo – to je skutečné umělecké dílo.

soška

Někdo řeknete, že je to všechno hloupost. Pokusím se vám odporovat.

Hloupost je, když celý den v hlavě přemíláme stále jednu nepříjemnost, bojíme se toho, co není, ztrácíme čas tím, co nemá žádný smysl, protože je to pouze náš momentální výmysl, výplod naší fantazie. A kolem nás běží celý svět, který vůbec nevnímáme, ignorujeme ho, právě to je – slušně řečeno – nesmysl. 

Tak se dívejte a neodporujte. A  pokuste se zjistit, odkud vítr vane, když to zjistíte, můžete s jistotou označit viníka vaší špatné nálady, obav anebo deprese. Hlavu dám na to, že tím viníkem je bojácná povaha, nebo stále přítomné hodnocení či zveličelé a samolibé JÁ.

intelektPocitům moc současný člověk nevěří, sází převážně na svůj intelekt. A ten odděluje jen prakticky cenné věci a odmítá všechno, čemu nerozumí, co mu nepřináší okamžitý užitek anebo zábavu. Intelekt je ve srovnání s pocity a prožitky egoistický, kategorický a v jistém smyslu primitivní. Příliš pohrdá reálným a vždy je připraven nadchnout se iluzemi. Náš intelekt  (rozum, úsudek) nakládá s pocity tak, jako kdysi Španělé postupovali s překrásnými ozdobami Inků, když je tavili na hrubé a mrtvé kusy zlata. Vždyť sám sebou nás intelekt nemůže obohatit – to je honba kruhem, perpetum mobile. Bez vnímání není intelektu, je na něm závislý.

 

Ani se superintelektem nebudeme šťastnější tak dlouho, pokud nezačneme cítit, vnímat. Vždyť štěstí je pocit, a ne výsledek myšlení. Navykli jsme si bezvýhradně věřit svému intelektu, on nám ve skutečnosti velmi pomáhá. Ale rozum neudělá člověka šťastným, nedá nám lásku, protože láska a štěstí jsou emoce, jinými slovy něco úplně jiného.

[tip]Zapamatujte si jednou provždy: přemýšlet o štěstí a štěstí prožívat to je zcela něco jiného![/tip]

Mýlí se ten, kdo myslí, že láska a schopnost pociťovat, vnímat (vidět, slyšet, cítit) – jsou různé věci. Úplně naopak! Ten kdo miloval, ví, jak je to důležité – slyšet milovaný hlas, vidět tvář, tělo, oči, rty milovaného člověka, přitulit se k němu, cítit jeho teplo a něhu. Totéž se týká pocitu štěstí. Není štěstí bez všeobjímajícího libého pocitu, všeobjímající libý prožitek znamená štěstí.

štěstí.

Naučili jsme se neodpočívat. Současný člověk téměř nezná odpočinek. Odpočinek je pro něj vlastně jiný druh práce.

A víte proč? Protože se nikdy neumí odpoutat od svých problémů, myšlenek, od své práce, od svých úkolů. “V tom to je. ” Musí se naučit být „tady a teď“, žít tím, co se právě děje, a ne tím, co bylo nebo bude, tím, čeho se v podstatě bojí.

 

Jen když dokážeme vrátit se do přítomnosti, máme šanci naučit se odpočívat, přiblížit se k existující realitě, pocítit svobodný dech svého života, nabrat sil. 

Tak nahlédněte do sebe, zpozorněte a nepřemýšlejte o tom, že ztrácíte čas. Naopak – učíte se žít, jako všechno živé pod sluncem – racionálně, skutečně a účelně.

(Pokračování příště: krok 2. až 7, důležité poznámky a  praktikum)

Xana Bati

 

Děkujeme, že nás sdílíte

Napsat komentář