Popřemýšlet o tom mne donutila dnešní procházka s neteří. Koupila jsem jí zmrzlinu, bloudily jsme parkem, stály u rybníka a krmily labutě suchými rohlíky. A pak jsme se posadily na lavičku k odpočinku.

Ale nejprve musím říci, že moje neteř má 8 let, je rozumná a dokonce i moudrá, že promluvit si s ní je potěšením. Věnuji se tématu krásy, biomechanice stárnutí a omlazení, proto jsem se jí zeptala: „Chceš být krásná žena, až vyrosteš?“ A víte, co odpověděla? Řekla, že každá žena si chce o sobě myslet, že je krásná, a ona si to také tak bude myslet.

Zprvu se mi zdálo, že omylem vyměnila slovo „být“ za „myslet“, a přímo jsem se jí zeptala: „Tak chceš být krásná, nebo si chceš myslet, že jsi krásná?“ A znovu mně vyhýbavě moudře řekla: „Chci, aby mi říkali, že jsem krásná“.

A pak se stala neuvěřitelná věc.  Posadila se k nám na lavičku starší žena, zdánlivě jí bylo kolem sedmdesáti. Vytáhla plastový sáček se zrním a začala ho házet na asfalt holubům. Pak vtáhla do té hry i  neteř, obě se smály a bavily se. Já jsem se dívala  na tuto ženu a nemohla jsem odtrhnout oči. Ve skutečnosti byla celá její tvář pokrytá vráskami, ale – přísahám – za celý svůj život jsem krásnější tvář neviděla. Nevím, možná to bylo proto, že jí z očí vyzařovala láska a pohoda, ten úsměv byl neuvěřitelně laskavý, její jemný a vyrovnaný hlas padal až do vnitřku mé duše. Opravdu jsem v ten moment obdivovala hodně vrásčitou, ale krásnou tvář.

Když jsme skončily s ptáky, rozloučily jsme se. Říkám své neteři: „Byla to velmi krásná žena, ne? Chtěla bys být taková v jejím věku?“ A ona se na mě náhle vyděšeně podívala, zavrtěla hlavou a málem se rozplakala: „Ne, je to velmi děsivé, nechci, nebudu!“

A to byl pro mě šok!  Když jsem se vrátila domů, sedla jsem k počítači a začala na internetu hledat obraz nějaké ženy s vrásčitou tváří, ale aby byla stejně krásná jako ta dnešní. A věřte tomu, že jsem nic nenašla.

Za zhlédnutí  stojí  obraz Albrechta Dürera „Stará žena s kabelkou“, od něhož je také obtížné odtrhnout oči, ale z jiného důvodu – zde nás odzbrojuje síla umění.

Podle svých dosavadních zkušeností uplatňují tři přístupy k tomu, jak ženy hodnotí své vrásky.

První skupinu tvoří ženy, které stárnoucí obličej děsí a chtějí být krásné za každou cenu. Pozorují každou vzniklou vrásku, hledají možnosti, jak se jí zbavit, jsou až posedlé ve své touze nezestárnout.

Do druhé skupiny zařazuji ženy, kterým je lhostejné, že léta přibývají. Berou to jako samozřejmost, daň za odrostlé děti, zdravé vnuky a cestu životem. Netrápí se, často si z toho dělají legraci nebo se přímo vysmívají těm, kdo je posedlý strachem ze stárnutí.

Moji pozornost často přitahují také ženy z třetí skupiny, které se ke svým vráskám otevřeně hlásí. Jsou to pro ně „mapy života, znamení prožitých emocí, soustředění odeznělých tužeb a přání“. Oceňují v první řadě vnitřní krásu, duchovní přitažlivost, duševní rovnováhu. Ale až pateticky předstírají, že jim vrásčitý obličej nevadí, ujišťují v tom nejen své okolí, ale hlavně samy sebe.

Zajímavé na tom všem je, že jakoby patřím ke všem třem skupinám najednou.

Beru věk jako prožívání unikátních radostných a smutných okamžiků života, které ještě nemá osmnáctiletá dívka, a už nebude mít devadesátiletá žena (minimálně do těch let se chci dožít). Ale chci, stejně jako moje neteř, aby mi i dnes říkali, že jsem krásná. A jsem ochotná dennodenně na tom pracovat. A je mi jedno, že léta plynou – jsem šťastná, že se jich nemusím děsit.  Vím, že nemusím vkládat peníze do drahých kosmetických přípravků, chodit na kúry omlazování nebo platit vysoké částky za plastické zákroky. A můžu všechny ušetřené prostředky investovat do svého vzdělání, cestování, koníčků a rodiny.

Protože poslouchám sama sebe – pracuji se svým organizmem na principu tensegrity i vás zvu do Školy modelování a omlazování obličeje a těla Oline.

Takže –  co vy? Jak jste na tom vy? Posloucháte sami sebe?