(Část 2. můžete číst zde)
Stále si musíme opakovat – tak je uspořádán náš organismus. Psychologové udělali takový pokus: postavili člověka do samostatné místnosti, zavázali mu oči páskou, zacpali uši a oblékli ho do speciálního obleku, který omezil všechny jeho fyzické pocity na minimum.
Co si myslíte, že se s ním dál dělo?
V takovém případě člověk rychle propadl halucinacím: slyšel hlasy, zvuky; zdálo se mu, že se cosi děje s jeho tělem a kůží; viděl obrazy, které ve skutečnosti neexistovaly, jako by byly skutečné. My nemůžeme nepociťovat, musíme cítit! Cožpak je lepší dát sám sebe na pospas vnitřním problémům, komplexům, vině, strachu a dalším psychologickým strašidlům, než přirozeně přijímat svět kolem sebe, vnímat ho, pociťovat realitu?
Musíme si přiznat, že ač nás nikdo neobléká do speciálního oděvu, nezbavuje vidění a slyšení, velmi se tomu člověku z experimentu podobáme.
Když ignorujeme přírodní podněty a nevšímáme si jich, automaticky se ocitáme ve sféře vlastních domněnek a představ, stále se opakujících myšlenek a bezpočtu dohadů, z nichž se podaří vymanit málokomu.
Naše vědomí je tak „zajímavé“, že „porodit“ psychologické monstrum je hračka. Takže pokud se chcete zbavit svých problémů, v první řadě otevřete oči, oddejte se svým smyslovým a fyzickým pocitům a prožitkům a používejte uši k tomu, k čemu je máte, a ne proto, aby vám držely čepici.
Když se vydáte na procházku, nechovejte se jako byste šli k požáru (pokud neuvidíte kouř).
Když jíte, nechovejte se jako hltouni a dobře pokousejte každé sousto. Těšte se z jeho chuti, buďte vždy dostatečně „tady a teď“. Věřím, když budete mít ovesnou kaši a představíte si nějaký oblíbený pokrm, rozčílí vás to. No pokud se budete cítit „tady a teď“ a poddáte se vnímané chuti, pocitům, samotnému požitku z jídla, budete se cítit spokojeni. I když máte před sebou kaši.
Vzpomeňte si na západ slunce, na své oblíbené květiny, milované vůně, na svého psa… No i pes může vonět, zvláště po dlouhé procházce, vždyť je to váš miláček a jeho „vůně“ je jeho přirozenost. Žijte přítomností a neodsuzujte ho. Řekněte mu něco jako –ty můj chlupáči – hlavně aby se ve vás neobjevil odpor.
Občas tím trpí nejen naše děti, kterým mnoho odpouštíme, ale i lidé kolem: kdosi se na nás hezky nepodíval, někdo něco špatně vyslovil, nelíbí se nám, jak se někdo obléká atd. Všechno to může být pravda, ale naše reakce závisí na našem hodnocení, tím, že hodnotíme, srovnáváme, ubližujeme sami sobě. A toho se zbavíme pouze metodou „tady a teď“.
Vidět krásu – to nám umožňuje „tady a teď“. Žít přítomností – to není jen tupé přihlížení, není to nudné přehlížení předmětů kolem nás, není to ani dokonce cvičení proti nadváze nebo proti špatné náladě. Je to sám život, ale na rozdíl od toho, čemu jsme přivykli – plný radosti a reality!
Víte proč mají muži tak rádi chytání ryb?
A oblíbenou zálibou žen bylo vyšívání?
Protož se v obou případech dokázali vnímat „tady a teď“. Naučte se i vy spokojenosti z existujícího okamžiku, zbavíte se tím od zbytečných a neužitečných myšlenek.
A další pojednání.
Podívejme se na neurózu. Neurotik na rozdíl od zdravého člověka se stále fixuje na jednom negativním zážitku (prožitku) např. na strachu ztloustnout, na pocitech bezvýchodnosti, na pocitu viny, na zklamání atd. To má v jeho vědomí výjimečný význam a vytěsňuje všechno, co je reálné a cenné. Veškerý problém neurotiků je v tom, že se nesoustředí na to, co je třeba.
Pokud budete umanutí, všechno, co se kolem vás bude dít, vám bude připadat jako špatné a neúspěšné, což ještě vaši umanutost zvýší. Jak to všechno napravit? Jak to udělat, aby znepokojující myšlenky a negativní prožitky nepřekrývaly to, co je cenné?
Na tyto otázky právě hledáme odpovědi.
Pokud budeme setrvávat v „tady a teď“,vše bude v pořádku. Reálné budeme přijímat jako reálné a ostatní nebereme v úvahu.
[note] Naše psychika je ustrojena tak, že nemůžeme současně plnit dva aktuální cíle (jako se zajíci – najednou nikdy dva nechytíš!). Obě naše oči se dívají na jeden bod a otáčíme se nalevo nebo napravo, nikoliv na obě strany najednou. Sledované cíle se mohou měnit, ale sledovat je můžeme nikoliv najednou, ale za sebou.[/note]
Uvedu jednoduchý příklad. Matka se synem odpočívají na pláži. Chlapec se koupe s ostatními dětmi a žena vede nějaký zajímavý rozhovor s přítelkyní. Je cele zaujata povídáním a najednou chlapec úplně vypadl z jejího zorného pole. Ale chlapec uklouzl ve vodě a volá maminku na pomoc. Jak to pokračuje? Najednou máma zapomene, o čem mluvila s kamarádkou a bezhlavě běží na pomoc svému dítěti. V momentě je pro ni důležité jen dítě, vše ostatní je zapomenuto.
Takže aktuální problém (nejhlavnější) může být pouze jeden cíl. V našem příkladě – buď beseda s kamarádkou nebo dítě, obojí najednou nelze!
Proč o tom mluvím?
Problém je v tom, že starost a skutečnost „tady a teď“ se vzájemně vylučují, nemohou se najednou v jednom člověku zmenšit. Buď jedno nebo druhé, máte možnost si vybrat. Je fakt, že to potřebuje úsilí, ale alespoň ukazují vám cestu, to je to hlavní. Pokud byste nevěděli kam jít a co dělat, to by byl problém, ale vy to víte. Teď máte všechny předpoklady postupně si osvojit metodu „tady a teď“ a udělat ji svým přirozeným chováním.
Takže „tady a teď“ – to je cesta k realitě, skutečně k tomu, co je. Dosáhnout toho můžete jen v případě, když „tady a teď“ bude vaším aktuálním přístupem a zbavíte tohoto výsadního místa své starosti a to, co nemůžete vyřešit. „Tady a teď“ musí být hlavním cílem, začněte pomalu se cvičením, které jsem vám navrhla na začátku. Vozík musíte nejprve vytlačit na kopec, dolů pojede sám.
