Což takhle dát si depresi?!

Líbila by se vám taková poctivá deprese?
Nejste právě na přímé cestě k ní, anebo nekoketujete s depresí častěji, než je zdrávo?
Deprese – to je takové nehezké slovo, narazí do bubínku, zasyčí kolem uší a zahrčí až v mozku. No jen si hezky nahlas vyslovte de-pre-se! I ten stav je nezáviděníhodný a často těžko zvladatelný.
Vím o čem mluvím, odpusťte trochu té ironie! Neznamená, že když píši lehkým perem, zlehčuji vážné věci.

Za roky svého života jsem se naučila respektovat člověka v jeho celistvosti, stejně tělo jako psyché. Západní medicína s celostním pojetím jen koketuje, „rozparcelovala“ si složitou živou bytost na jednotlivé orgány a léčí ty orgány, nikoliv člověka!
Jakoukoliv komunikací, vnitřní i mluvenou (často i psanou), sami sebe uvádíme do všech činností, viditelných i skrytých. Nejprve mluvíme sami se sebou (myslíme), hodnotíme události kolem sebe a interpretujeme si je podle svého. Právě ta interpretace, to naše vyhodnocení rozhoduje o tom, jak se budeme v nejbližší době cítit (vyvolá řadu emocí) a poté jednat, neboť dění bude mít takový význam, jaký mu dáme, jaký si zvolíme, nikoliv, jaký význam má v reálu.

[note] A jsme u toho! Kvalitu vlastního života vytváříme tím, co si myslíme a co cítíme a jak se cítíme (jakou si vytvoříme náladu), jak k sobě mluvíme, jaká slova ve svém hovoru k sobě volíme. Dostali jsme dar volby – volíme si radost nebo smutek.
Deprese je hluboký smutek.
Deprese se nám nepřihodí, ani ji nikde nechytneme jako rýmu, vytvoříme si ji a vypěstujeme sami svým duševním i tělesným chováním. [/note]

Najednou v sobě rozvineme vnitřní komunikaci podle tragického scénáře, mluvíme k sobě

smutným ustrašeným tónem,
na obličeji se přirozeně nastaví smutný výraz,
svěsíme ramena,
skloníme hlavu,
hledíme do země,
povrchně dýcháme (utlačujeme si hrudník),
naše buňky začnou strádat nedostatkem kyslíku,
mozek bez výživy tlumí svou činnost (!), nedostatkem kyslíku se buňky transformují v buňky nádorové…Dost úsilí vytvořit si depresi! Výsledek? Cítíme se mizerně – a dál mluvíme k sobě – ani nestojí za to žít život bez radosti, nikdo mi nepomůže, mám depku, je to neléčitelné …
Vnitřní komunikace graduje, špatná nálada se prohlubuje. Odklidíme se do ústraní – kdo by se také díval na náš smutek – cítíme se osamělí, pak osamocení, ještě více nešťastní.
Pekelně začarovaný kruh!

Sledujete to stálé duševní klesání, to sílící sebetrýznění? Tak se na to raději ještě napijeme, chvíli nám to všechno bude jedno, nebo si vykouříme trávu, něco si píchneme, šňupneme, třeba bude líp. Ale nebude, bude stále hůř!

Drogami narušený metabolismus znamená nízkou hladinu cukru v krvi, což samo osobě vede k depresi – naše cesta vede nakonec k lékaři. Odneseme si sedativa, antidepresiva, není to ani dostatečně účinné ani bez vedlejších účinků – organismus trpí dál. Kvalita života se začíná výrazně kazit.
My si ji výrazně kazíme!

Sledujete dobře, co vám tu říkám?

Do deprese jsme vjeli vlastními málo hlídanými vnitřními pochody.

Ven musíme po stejné cestě, ale to už není tak jednoduché, někdy to ani nejde bez pomoci. Začneme mechanickými fyzickými úkony – vzpřímeným sezením (chozením), svižnějšími pohyby… přidáme úsměv ve tváři, myslíme na radostné věci, na hezké prožitky, vnitřní komunikaci vedeme pečlivě vybíranými slovy, slyšíme hezkou hudbu atd.
Zdá se vám to naivní?

Hned si takové režírování sami sebe můžete vyzkoušet. Vzpřímeně se posaďte, lépe postavte, a sledujte, co se ve vašem organismu děje pouhou změnou polohy těla.

Napřímením narovnáme páteř do přirozené anatomické polohy (nic se v ní nebude utlačovat),
rozepneme hruď,
zhluboka začneme dýchat,
v uvolněném prostoru plíce nabírají více kyslíku,
buňky dostanou kyslíkový šok,
celé tělo se lépe prokysličí,
z mozku se sveze „závoj“, pocítíme svěžest, energii…
Vzpřímeni jsme najednou nezvykle vyšší, naše senzory to zaregistrují, aniž bychom si to museli uvědomovat, pohled je jiný, z neobvyklého úhlu. S úsměvem ve tváři se můžete podívat do zrcadla, jak vám to sluší. Určitě se usmějete, třeba i rozesmějete, nic lepšího se vám nemůže přihodit! Žádné bajky, ověřte si to.

To je přece bezvadně zařízeno, že režírujeme sami sebe (pokud to nedovolíme jiným)!
Nevybírejme si tragické scénáře, všechno můžeme vnitřně komunikovat jako normální událost, lépe jako komedii nebo frašku. Nic nestojí za ztracené zdraví! Mějme stále na paměti, že své emoční stavy a jednání řídíme (vyvoláváme, provokujeme) svou vnitřní komunikací, volbou slov, jimiž k sobě promlouváme a slovo, věřte, je ten nejsilnější signál pro náš mozek! Vyslovené k sobě či navenek už nikdy nevrátíš zpět. Nepomůže žádná omluva.

Režírujte svůj život ke spokojenosti, rekvizity volte s rozvahou, nezesilujte škodlivé efekty, nestrašte se, mentalizujte se, řiďte své myšlení bez pesimo nápadů.

Je to na vás, můžete se špatnou náladou i s depresivními stavy zatočit jako s vráskami ve svém obličeji – vlastní volbou!